Cesta domů

Umím se skrývat za masku z mraků
umím se roztouženě smát
Chodívám na pohřeb v běloučkém fraku
a v černých šatech chci se vdát

Umím ti lhát až do setmění
umím zmizet v třepotání křídel
A hledám to, co už dávno není
dojídám zbytky snědených jídel

Umím kreslit křídou z popela
umím ti zlomit srdce slovy
S radostí dělám to, co se nedělá
ze šťastných žen, plačící vdovy

Umím posílat po větru sebe
umím ti umřít v náručí
Však nahota krvavá zebe a zebe
za lásku nikdo neručí.

Umím se ztratit mezi poli
umím zpívat bez rozumu
Jednou snad pochopíš, co bolí
a necháš mě odejít - domů.

Anděl

Znám anděla, co do snů chodí,
a láskou zahání můj stín
znám anděla, v slzách se brodí,
obtěžkán tíhou mojich vin

Znám anděla, co na rozcestí,
povede vždycky ruku mou
znám anděla, co ránu pěstí
ošetří něžnou útěchou

Znám anděla a nemám slova
a chtěla bych mu tolik říct
Znám anděla, kam se mi schoval
do srdce, hloupá, co chceš víc

Znám anděla, až svět se zboří
stále ho budu milovat
znám anděla, ať navždy hoří
ta láska, kterou chci mu dát

Láska

Láska stále je a není,
přechází přes lidská pokolení.
Na počátku je strach, stud a naděje.
Vše časem taje – jak sněhové závěje.
Láska je cit, který rychle vzplane.
Je-li hluboká něco po ní zůstane.
Láska dvou lidí je krásná,
s ní je i zamračená obloha jasná.
Je věčná a přesto umírá,
svou daň si až na konci vybírá.
Jen vzpomínky se zachovají,
krásné ty smutné překrývají.

Čas jako lék

Bolest, zloby a hlavně strach,
co přijde, co mě čeká?
Za pár chvil zbyde jen hvězdný prach
a vše odletí do daleka.
Jak známo jest, čas rány hojí,
bolest a zloba pominou.
A jak v jedné pravdě stojí,
není ta láska jedinou.
Zemře-li láska veliká,
láska dvou milujících lidí.
Život dál bez ní utíká a
a čas nás stále šidí.
Čas vzácné minuty života nevrací,
avšak i to má svůj cíl.
Když nová láska k tobě se obrací,
vidíš, jak čas rány zahojil.

Smutek a touha

Stýská se mi po Tobě,
nevím, co Ti do dopisu psát.
Stále myslím na Tebe
a na to, jestli mě máš rád.
Držím v rukách fotku tvou,
slzy mi po tvářích stékají.
Pláču a vinen jsi Ty,
pláču sama a potají.
Pak až budu s Tebou,
budeme spolu zas,
bude stačit úsměv Tvůj
a po mém smutku zbyde jen sluneční jas.

Miluji…

Miluji a sním
o něm a lásce ke mně.
Miluji a vím
jak těžké je to břímě.
Miluji a objímám
jeho, i když už tu není.
Miluji a nevnímám
svět, co se kolem mění.
Miluji a srdce buší,
vždy když ho potkám, uvidím.
Miluji a on netuší,
že o něm doma tajně sním.
Miluji a doufám, věřím
v lásku a v štěstí taky.
Miluji, když se nebe šeří
či po něm plují mraky.
Miluji stále, bez přestání,
snad nejde přestat milovat.
Miluji a mám strach ze zklamání
a co on, má mě trošku rád?

Splněné přání

Prašnou cestou stromy lemovanou
šťastná dívka prochází,
cítí touhu dosud nepoznanou,
obraz jeho jí provází.
Touží ho kolem krku vzít
a něžně ve vlasech ho vískat.
Jen tak ve dvou o životě snít
ach, jak se jí stýská!
Ještě před chvílí ho za ruku držela,
teď zbyl jí otisk v srdci jen.
Ještě před chvílí s ní smál se zvesela,
sama teď jde loukou, úvozem.
Myslí na ní? Chce s ní být?
Trápí se, když nejsou spolu?
Než bez něj, líp si život vzít.
Jít do pekla, tam dolů.
A potom jí náhle někdo zakryl oči
a do vlasů jí lehce políbil.
Ať čas teď stojí! Proč svět se točí?
Kéž neskončí vír těch krásných chvil

Báseň pro něj

Chtěla jsem verše s láskou psát
však moje čelo halil stín
studí to, co by mělo hřát
ten trpký nemizící splín

Zas na mě číhá smrti objetí
tuší, kam dýku vrazit má
zlomíš to věčné smutné prokletí?
Zničí ho láska upřímná?

Možná vnášíš světlo do vězení
kde duše má sténá v řetězech
máš klíč od dveří, lék na trápení
jsi rytíř, co přichází v mých snech

Oblohou noční slunce září
sníh najednou už nezebe
smáčím pero v kalamáři
píšu dál báseň pro tebe

Ač smutek lapil mě do své sítě
slza stéká po tvářích znavených
já toužím říct sladké - miluji tě
já toužím utopit se v očích tvých

Neplač

Zranila tě láska?
Tvé srdce krvácí?
Neplač, neroň slzy
Touha se vytrácí

Vzpomínka tě tíží?
Co bylo už není?
Neplač, neroň slzy
Nechtěj políbení

Přání dříme v tobě?
Chtěla bys vrátit čas?
Neplač, neroň slzy
láska přijde zas

Zapomeň na svou bolest
Snům musíš sbohem dát
Neplač, neroň slzy
Lepší než na prsou had

Zůstává dál v tobě
Jak ranní pachuť vína?
Neplač, neroň slzy
Najde se láska jiná

Hledej tam a zase tady
třeba projdeš světa kraj
Neplač, neroň slzy
s pravou láskou najdeš ráj

Žárlím

Žárlím na vzduch, který dýcháš
žárlím na vodu, kterou piješ
žárlím na slova, která slýcháš
žárlím na život, který žiješ
žárlím na parfém, kterým voníš
žárlím na šál, který tě v zimě hřeje
žárlím na slzy, které roníš
žárlím na vtip, který tě rozesměje
žárlím na obraz, který maluješ
žárlím na píseň, kterou zpíváš
žárlím na knížku, kterou v noci čteš
žárlím na oči, v které se díváš
žárlím na cestu, po které tvé kroky jdou
žárlím na déšť, který na tebe padá
Ale ty víš, že jsem jen tvou
že miluji a mám tě ráda

Asi se zblázním

Asi se zblázním z té touhy
pomyslím na dotek pouhý
jak pohladíš mě po vlasech
a z úst vyjde mi něžný vzdech

Asi se zblázním z té chuti
tvých rtů, co líbat dál mě nutí
chutnají sladce tak jako med
splyneme polibkem v jednoho hned

Asi se zblázním z toho pohledu
co cítím ani říct nesvedu
tvé oči do mých se vpíjí
kolem čas spěchá, nás míjí

Asi se zblázním z toho objetí
láskou jsme oba navždy prokletí
v tvém náručí zemřít chtěla bych
s havranem usnout na růžích

Asi se zblázním z tebe
jsi vínem mým i chlebem
v srdci mě budeš stále hřát
Miluji tě, co víc si přát

Pro motýlka

Kdyby byla láska hřích
tak by mě na kříž přibili
po osamělých staletích
přišlo štěstí - na chvíli?

Kdyby byla láska zločin
beru jakýkoli trest
jediný pohled do tvých očí
i do pekel dám se vést

Kdyby byla láska provinění
zavrhli by mě všichni asi
pro mě krásnější věc není
než hladit tvoje vlasy

Kdyby byla láska zakázaná
já první bych to porušila
i s Prométheem na skále přikovaná
byla bych pro tebe, pro motýla

Kdyby byla láska prokletí
tak ať odsouzena jsem
zas strávit noc ve tvém objetí
opít se znovu společným snem

Holubí vale

Poslala jsem jednou
po holubu poštovním
Dopis plný něžných slůvek
a tisíce polibků s ním

Mávala jsem holoubkovi,
když vylétal oknem ven,
odletěla moje láska
uvězněná dopisem

Celé dny jsem stála v okně,
celé noci nespala.
Kdy už se můj holub vrátí?
A pak jsem se dočkala

Přinesl mi papír malý
a na něm psáno, povím vám,
bylo promiň a tři slůvka –
Zdvořile tě odmítám!