Povídání

Zamčená
ve víru extáze
Zmatená
překážka na dráze
Zraněná
bolest duši drtí
Zvábená
nočním voláním smrti
Omámená
touhou po poznání
Unavená
čekáním na svítání
Rozpolcená
ta druhá je tu taky
Zahalená
nahotu skryly mraky
Počmáraná
křídou z popela
Zakopaná
za zdí kostela
Zavržená
světem i sama sebou
Ulmčená
povídá si s tebou

Podzimní déšť

Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
očistí svět od bolestí
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
nezastavíš svojí pěstí
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
prosákne všude, kam jen smí
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
smývá stopy – už nejsme my
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
je cesta sluncem i chladem
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
se neřídí žádným řádem
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
náhle přijde i odchází
Podzimní déšť jak pláč nad ztracenou láskou
nepálí ani nemrazí

Už nikdy

Už nikdy nebudeš mi říkat něžná slova.
Už nikdy mě za ruku nevezmeš.
Už nikdy, i když chtěla bych to znova,
neřekneš, že mě miluješ.
Už nikdy nepůjdeme spolu jen tak ulicí.
Už nikdy nebudeš mým cílem v dáli.
Už nikdy nebudu snít o radnici,
kde my dva bychom se brali.
Už nikdy moje rty nepolíbíš.
Už nikdy nevypláču pro tebe slzy jediné.
Už nikdy mi srdce nezlomíš.
Už nikdy, já vím, že ne.

Vzpomínky odnesl vítr

Sedím sama v prázdném pokoji,
stíny se tiše po zdech plíží.
Myslím, že život za nic nestojí.
TY, jsi to co mě tíží.
Vím, že se už nevrátíš,
ale na dveře stále upřeně hledím.
Rána v srdci krvácí,
co mám dělat, nevím.
Všechno tady jsi ty.
Vzduch, vůně, prach i slzy.
Ty jsou mé a přece patří tobě
a to mě nejvíc mrzí.
Všechno mi tě připomíná,
stále mi v uších zní tvůj hlas.
Jen těžko se zapomíná
a dlouho to přetrvá v nás.
Až jednou zmizí trápení,
odvane ho vítr něžných chvil.
A já si možná matně vzpomenu,
kdo mou kdysi milován byl.

Něco mimo

Mám tě rád – fráze či cit?
Nevím
Nebýt či být?

Nevěra je zrada
Snad
Hřát na prsou hada

Plakat nebo smát se?
Proč?
Nikdo není rádcem

Smrt konec znamená?
Kdo ví
Naděje ztracena

Obžaloba

Lásko – ty jsi lež
asi neexistuješ
a měla bys být

Lásko – lidé si tě vymysleli,
v trápení si chtěli
asi ulevit

Lásko – nebo jsi známá?
Však já jsem tu sama.
Kde se schováváš?

Lásko – platonická, zrádná
zničující, chladná
Končíš? Začínáš?

Lásko – jsi žal a trápení
Že jsi krásná? To nic nemění.
Vím, jaká umíš být.

Lásko – proč ses ke mně otočila zády?
Promiň, už nevím si víc rady.
Tak proč tedy dál žít?

Ještě jednou, naposled

Za světlem dál se plíží stín
za životem smrt kráčí
uvadá záhon kopretin
čas, co zbyl, je zas kratší

Za hudbou tísnivé ticho čeká
za dnem noc přijde znova
voda se ztrácí, vysychá řeka
zbytečná jsou teď slova

Za horkým létem zima mrazivá
za vrcholem bezedná jáma
dopředu se už nikdo nedívá
bez krále je šachová dáma

Za láskou bolest vidím stát
za city smutná prázdnota, co sílí
boří se lehce z písku hrad
naděje zemřela v nepravou chvíli

Ještě jednou ten sen snít
pak třeba až za tisíc let
ještě jednou šťastni být
i když to bude naposled

Satanovy děvky

Studené ruce Satanovy
zlákaly matky, panny, vdovy
za jeden okamžik snový
platily krví? Kdo ví, kdo ví?

Kvílela v oknech meluzína
do žil se vkrádala špína
" Vstávej, děvko, kůže líná!"
Zařvala ústa, skápla slina.

Mlsně se olízl, nakrčil obočí
" Pojď, děvče, a svět se zatočí
Do rozjetého vlaku naskočíš"
Zaryl se pohledem ohnivým do očí

Drobné tělo v touze sténá
u úst zůstává běloučká pěna
pod tělem ďábla úpí žena
do víru extáze potopená

A co je na konci tohoto dramatu?
Snad bůh vůbec moc nemá tu
jen památka zůstala na šatu
krev a zbytky ďáblova spermatu

Rozpolcenost

Zůstali jsme sami
jenom já a ty
dva nepřátelé, dva známí
odedávna šlapem si na paty
Prý stvořil jsi mě
já na dno spad´
nesa mé břímě
tys měl mě rád
Že andělem jsem býval
to ti nevěřím
o svobodě jsem sníval
nesklonil bych se k nohám tvým
Copak ty nevíš, vševědoucí
že já mám taky svatozář?
i kdybys do krve mě nechal ztlouci
mám sice rohy, přec tvoji tvář
Tak až skončí věčnost, milý
možná tehdy pochopíš
že my dva vždy jedním byli
na cizích vavřínech že spíš

Mors et coitus

Toužím a odmítám
ruko studená
když hladíš mi, hladíš ramena

Klepu se bolestí
klepu se v extázi
když pohled tvůj v zádech mě zamrazí

Nehty mi zarýváš
do očí, do dlaní
jak jelen v říji poběžím za laní

Vyškubneš trávu ze země
a z mé hlavy vlasy
kam to utíkáš, kam asi?

Spálilas na popel
moje tělo, nestoudnice
a já jsem roztoužen volal: Chci více!

Má krásná, jediná
krvavá vílo
kolikrát umřít mi souzeno bylo?

Necitlivý princ

Stín ni už zase zahalil duši
Vzpomínka tíží, hlas zní mi v uších
Hlas toho, kdo zradil můj svět
Toho, co říkal mnoho lživých vět
Ač je to dávno, nezmizela
ani jeho slova či vůně jeho těla
Budí mě ráno, večer líbá na dobrou noc
A je zvláštní, že má nade mnou tak velkou moc
Kdybych jen tušila, kdo to je
Kde žije, koho miluje
On však je zamčen ve vězení
Uprostřed přání mých a snění
On, mým obviněním zdárně čelící
(asi ho hájí nejlepší právníci)
Nemá kouska cti v své duši
Říct na rovinu, tak jak se sluší
Co chce ode mě víc, vždyť srdce už má
A já jsem pro něj navždy ztracená.
Vzbuď se už, princi z pohádky!
ČEKÁM NA TEBE